povolání
Majitelka antikvariátu U dvou koček, filmařka na volné noze
povaha
Charakterizovat někoho jedním slovem je zhola nemožné. Přesto, pokud bychom se měli pokusit přiřadit k Niece jedno označení, jeden výstih, co by pojal celou její bytost? Jednalo by se o "zlozvyky". Ať už se jedná o pobrukování, jehož tóninou je naprosto mimo, poklepávání prstů o dřevěnou desku stolu v rytmu hrajícím v hlavě, okusování konce tužky nebo propisky, čmárání si po rukách pomocí poznámek, aby na něco nezapomněla nebo ta tendence si neustále pohrávat s tmavými pramínky vlasů, to všechno je jen střípek z mnoha zlozvyků, kterými něžná mladá žena na první pohled oplývá. Snad za to může umělecká duše, jejíž rozpětí křídel bylo násilně zkráceno, ale ta hříčka přírody si dál nachází drobné cestičky skrze jemná gesta, s nimiž dokáže přitahovat nechtěnou pozornost, aniž by si byla čehokoliv vědoma. Ne, že by byla tak naivní, i když... ano, je. Spíše jde o jeden závažný problém, který na první, druhý, ani třetí pohled není zaznamenatelný pouhým okem.
Niece je hluchá. Naprosto. Bez sebemenší šance na léčbu, na zázrak, na jakékoliv možné vysvobození z paláce ticha, v němž už jako malá uvízla. Svět najednou zmlknul, veškeré zvuky ustaly a tmavovláska přestala vnímat hřejivost i chlad lidských hlasů, jemnou či silnější intonanci, tóninu, hravost i jízlivost. Neslyšela jednotlivé hloubky i výšiny, nikdy si znovu neposlechne gramofonové desky, na něž se valí prach s každou vteřinou, kdy leží zapomenuté v papírové krabici kdesi v rohu bytu. Nebylo tomu tak vždycky, vždyť se svou láskou k hudbě měla nakročeno k možné kariéře baletky, ne-li samotné primabaleríny, která by v budoucnu přinášela naději do srdcí diváků sledujících každý její krok, každý skok, každý pohyb. Kdyby se nestala předmětem pomsty zhrzené čarodějky toužící se za každou cenu pomstít jejímu bratrovi, mohla žít normální život prostého občana NY city. Nestalo se tak. Sluch jí byl odebrán, zvuk zhasnul svá světla, ale o to hůř se měly vyvíjet následující roky, kdy jí byl na oplátku věnován Zrak. Ta zkáza, kdy se bála příšer pod postelí a ve skříních, kdy do nocí křičela a plakala, ukazujíc na ona místa, aniž by rodiče pochopili, že tyto příšery rozhodně nejsou vymyšlené. Nikdo neviděl to, co ona, žádná monstra, žádné ohyzdné tváře, díky nimž se několik měsíců bála vyjít na světlo ulic a znovu začít žít. Právě tenhle život ji dost poznamenal, ačkoliv do součastnosti si z něj moc neodnesla. Rozhodla se potlačit ty odporné vzpomínky a přemýšlet o těchto "zrůdách" jako o lidech s nešťastným osudem. Nikdy totiž nepochopila, že se nejedná o lidi ale o démony ukrývající se v lidském světě. Mohla se tak dál plácat ve smutku, že již nikdy neuslyší, ale ne. Niece si vybrala život, kdy mohla rozdávat radost prostřednictvím svého úsměvu, jemných slov i práce, do níž vkládala celou svou osobnost. Filmování, psaní knížek pro děti a vedení drobného antikvariátu. Za stařičkou kamerou tak dodnes hledá záchvěvy života, radost v očích dětí i postarších párů, jimž láska vydržela po celý společně strávený čas. Ve svém volnu se snaží sepsat pohádkové knížky pro děti, vedená inspirací a láskou k nim, tiše vkládaje jednotlivé výtisky do polic maličkého, utiskovaného antikvariátu zapadlého v řadě ostatních obchůdků, že si ho kolikrát nevšimnou. Vadí jí to? Ale kdeže. Je šťastná tímto způsobem, i když nevydělává tolik, aby si mohla dopřát vše, po čem její srdce touží. Častokrát totiž sotva stačí zaplatit účty a vyžívat jen z toho, co zbyde.
historie
Rok 1989. George H. W. Bush se stal 41. prezidentem USA. Byl popraven masový vrah Ted Bundy ve Starke prostřednictvím elektrického křesla. Proběhl start vesmírné sondy Galileo. Prvně se začal vysílat nekonečný seriál milovaný celým světem - Simpsonovi. Mnoho se stalo, ještě více se mělo odehrát. Ten rok byl důležitý i pro jednu dívku, Niece Theu Vesper, malé děvčátko, které se ocitlo ve světě, jaký měla brzy poznat tou nejhorší možnou formou. Tehdy se nadechla poprvé a s gratulací rodičům jí bylo přiřknuto jméno, jaké nosí dodnes. Rodiče ji milovali stejně jako starší bratr a později i ten mladší, co se narodil o šest let později. Niece vyrůstala jako prosté, obyčené děvče, dcera bankovního úředníka a bývalé primabaleríny místního New Yorského divadla. Díky zaměstnání a důchodu se měli vcelku dobře, řadili se mezi střední společenskou třídu a děti byli častokrát rozmazlovány, i když stále vedeny k povinnostem a pracovnímu nasazení. Vše se změnilo sedmi letech. O osm let starší Adam si našel přítelkyni, dosti zvláštní ve svém chování a způsobu, jakým hleděla na členy rodiny Vesper, ohrnujíce nos nad jejich úsměvy a náklonností, s níž se pokoušeli lépe poznat onu neznámou, která se nechávala oslovovat jako Ivy - břečťan. Z malé Adamovy sestřičky si často dělávala legraci kvůli jejímu příjmení neboť Vesper znamenalo v překladu Večernice. Ráda jí lezla do hlavy, což malá Nie nechápala, a úlisným hláskem přísahala, že její hvězdička jednou zhasne. Stalo se tak o pár měsíců později. Adam míval noční můry, pocit stísněnosti a s Ivy se rozešel, což se ukázalo jako chyba. Pomstychtivá dívka nebyla obyčejná jako ostatní, ale čarodějka, mágyně a svou zhrzenost si vybila na malém děvčátku, které ze dne na den, z hodiny na hodinu přišlo o sluch. Zmatená Niece prve nechápala, proč ostatní otevírají pusu ale nic neříkají, zda je to nějaká hra, proč se rozčilují, když jim neodpovídá. Až tehdy, když ji málem přejel taxík, kterého si dívenka nevšimla a s hlasitým "Neslyšela jsem ho" se otočila na maminku, teprve tehdy rodiče pochopili, že je něco špatně. Lékaři si onen jev nedokázali vysvětlit, posílali malou brunetku na jedno vyšetření za druhým, ale pokaždé se všem členům rodiny dostávalo stejné odpovědi - "Nevíme, neumíme si to vysvětlit, zkusíme další vyšetření, třeba se něco objeví." Nebojevilo. Dlouhých pár měsíců nic. Až později se projevila druhá část čarodějčiny pomsty. Příšery skrývající se pod postelí, ve skříních, chechtající se s otevřenou pusou plnou odporných zubů, které nikdo jiný neviděl. Podobný strach v životě nezažila, odmítala spát ve svém pokoji, brečela, naříkala, začala se hádat s rodiči. Nebylo to lehké, zvláště když si pořídili malého chlapečka, kterému byly sotva dva roky a tak plakal se svou sestřičkou. Nerada chodila ven, nikde se jí nezdálo bezpečno. I ve škole na ní číhala podobná zvěrstva, obvykle před nimi utíkala na záchod a celou hodinu se třásla v jedné z kabinek. Až o mnoho let později si zvykla, nezbývalo nic jiného. Podstoupila řadu sezení u cvokařů, kteří to všechno brali jako důsledek její hluchoty a touhy po pozornosti. Se ztrátou sluchu přišla o mnohé - tanec, hudbu i prosté naslouchání hlasů ostatních. Ztratila část sebe. Naučila se však dorozumívat prostřednictvím odezírání ze rtů a znakovou řečí, kterou tolik nevyužívá. Více se snaží zapadnout do společnosti, aby nikdo nepoznal, že je handicapovaná. Často tak vznikají prazvláštní situace, kdy na ní celou dobu někdo mluví a Nie to nestačí zaregistrovat, ale lidé kolem ní se naučili užívat jistých gest - poklepání na ruku, mávnutí před očima - aby přitáhli její pozornost a upozornili na mluvu. Někteří si sem tam přinesou i papírky s naškrábaným přáním či požadavkem. Roky plynuly a každý v rodině se smířil s tím, že Niece bude jiná než ostatní. Přizpůsobili se, pomáhali netuše, že tam venku žijí jiní tvorové než jen lidé. Tvorové, kteří by si na ní pochutnali. O Ivy neslyšeli, netušili ani, že kdyby se přeci jen někomu povedlo navrátit Nie sluch, trpěla by o to víc, neboť k prokletí se vázalo další, jiné. Pokud jí někdo zbaví ohluchnutí, pak navždy bude naslouchat šeptavým hlasům démonů uvnitř své hlavy, dokud jí nedoženou k sebevraždě, k ukončení života. Tmavovláska s magnetizujícím pohledem tak nadále žije v neznalosti ze svého osudu, nyní už dospělá se svým vlastním businessem, kterému se ani nijak nedaří, ani výrazně nekrachuje. Přežívá. Stejně jako ona a dvě její kočky, které nade vše miluje a po nichž pojmenovala svůj antikvairát - U dvou koček.
fotogalerie
fc: Niece Waidhofer
Žádné komentáře:
Okomentovat