Leon Farlow

práce

Tak porůznu, bere co se zrovna namane.

povaha

Kluk z ulice. Příliš velký svetr, okopané boty a pokřivený úsměv. Chlapecká tvář snad ve vyšších vrstvách vyvolá lítostivý povzdech. Kam ten svět spěje. Takový mohl třeba na medicínu, na práva, ale to ne. Raději to zabalí a poflakuje se po ulicích. A ty cigarety! Ale zkuste na něj vybalit rakovinu a najednou je hluchý jak poleno. Pěkně po mamince. Vidí a slyší jen to co chce. 

Mluvit umí pěkně. Občas, když se mu chce. Ale je to lhář, jaký se jentak nevidí. Pravda a lež, to jsou jen abstraktní pojmy, nijak se s tím nerozlišuje. Říká  a tvrdí právě to, co se mu zrovna chce říkat, ať už to má hlavu a patu, nebo ne. A když ho nikdo přistihne, jen malinko pokrčí rameny a zas ten úsměv, trochu nakřivo. Snad je v tom jakási forma sebeobrany, podobně jak v těch věčných svetrech. Spousta lží a mezi nimi zrnka pravdy. Kdo by se namáhal po nich pátrat. 

Umí být zlý. Hodně. Někdy provokuje, ale jak dojde na rány, obvykle se ztratí. To něžné pohlaví, to mu občas umí přidat na odvaze, ale to stejně trochu závisí na náladě. Žije okamžikem, emocí. Nechá s sebou vláčet ze strany na stranu. Nač se namáhat, stejně v tomhle životě kouska smyslu nevidí. 

Kouří jak fabrika a špatně spí. Budí se uprostřed noci a usíná na lavičce v parku, jak to na něj zrovna přijde. Sladké nerad, ale čas od času to na něj přijde a pak polyká cukr po lžičkách.

Co dodat?

Zkuste s ním trochu zatřást, jednou z něj něco rozumného vypadnout musí.

historie

Anna Farlow jakožto New Yorský sirotek nikdy netrpěla přehnanými iluzemi o svém životě a z představ o stoupání na společenském žebříčku dostávala jedině závratě. Raději stát nohama pevně na zemi. Město nikdy neopustila, docela si vystačila s perspektivou zaměstnankyně jedné rádoby mexické restaurace, životem plným mydlinek a umaštěného nádobí. 

Drobná, pěkná žena, trochu od rány, lidé se divili, co někdo takový pohledává v zapadlých čtvrtích. O své 'nehodě' a synovi, jenž byl jejím následkem, nikdy nemluvila a i v létě nechávala okna na noc pevně zavřená, takže nikdo nemohl slyšet jak ze spaní křičí. 

Anna obecně nerada mluvila o sobě a tak se její kolegové o Leonovi dozvěděli jen čistě náhodou, když za ní jednou nebo dvakrát přišel do práce, a tak usuzovali, že důvodem předčasného ukončení studia bylo právě ono brzké těhotenství. Otec ovšem zůstával záhadou nejen zvědavcům, ale i samotnému Leonovi, který se však velmi rychle naučil neptat se. 

Ve školce se pral, ovšem matka veškeré stížnosti učitelek pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Její schopnost slyšet jen to, co se jí zrovna hodí byla vskutku obdivuhodná. Nechávala Leonovi volné ruce, ať už se světem protluče sám, však ona na tom nebyla o nic lépe. 

Už tenkrát se objevily první příznaky, ale Anna nad nimi vždy jen práskla dveřmi a nechala ho samotného se stíny, co běhaly po zdech a nikdo je nevrhal. Nenáviděl tu němou připomínku velkého otazníku jež mu byl otcem a než aby je dostal pod kontrolu, potlačoval je do poslední chvíle, než z něho sami nevytryskly a nerozcupovaly na kousky toulavou kočku, co k nim chodívala žebrat. Matka, aniž na něj jedenkrát pohlédla, vzala nový odpadkový pytel a beze slova jej naplnila zbytky nebohého zvířete. 

Školu proflákal a neukončil. Nemohl spát, když Anna po nocích křičívala a raději se potloukal po městě. Zlomená žena, s tvářemi mokrými od slz ho děsila. Co všechno v sobě nosila jeho navenek silná matka? Sedával na zdech, na lavičkách v parku, prolézal půdy starých, prázdných domů. Někdy trochu fotil, se starým fotoaparátem, který mu Anna věnovala, když si jednou vzpomněla na jeho narozeniny. 

Hodně kouřil a začal brát různé drobné práce bokem. Stýkal se na ulici s různými lidmi, až konečně narazil na takové, co si bez otázek vzali peníze a odstranili vypelichaná šedivá křídla, co začínala být příliš veliká, než aby je skryl pod svetrem. 

Annin stav se zhoršoval, stávalo se, že nedorazila do práce a on ji pak k večeru nacházel s prázdným pohledem sedět na stejné židli, na jaké ji ráno opustil. Křičívala teď skoro každou noc, jakoby její strach s časem rostl a ne ustupoval. Pouštěl nahlas hudbu, aby přehlušila její pláč.

Drželi se starých pořádků, on se neptal a ona nic neříkala. 

Jejich vztah stál na společně vypitých hrncích kávy a občasných letmých dotecích rukou. Na mírovém mlčení. Nenechala mu žádný dopis na vysvětlenou a on ho nežádal. Mlčky vyplnil papíry o úmrtí, pitva potvrdila předávkování nějakými prášky. Splnil si společenskou povinnost na jejím pohřbu s několika pobledlými zaměstnanci mexické restaurace. Nemluvil, neptal se. Jen si trochu povzdechl, když ho ve dveřích uvítaly chladné provazce deště. Zapomněl si deštník.

galerie

fc: Robert Sheehan