Angelique

zajímavosti

Nesnáší zkratky svého jména. 

povaha
Angelique zdědila mnoho půvabu po svých rodičích a neodmyslitelný šarm její rodné země, Francie, se v ní též nezapře, protože jakmile vedle do místnosti, je jen velmi těžké si ji nevšimnout, ba dokonce si dovolit někoho takového přehlédnout. Ne, nenarostla do žádné závratné nepřirozené výšky, ba naopak, její postava sotva převyšuje míru 169 centimetrů a celkově je štíhlá a drobná, že v mnohých může vyvolat touhu ji chránit. Což je z části hloupost, někdo jako Angelique nic takového nepotřebuje, postará se o sebe sama a ještě vám to dá dost jasně najevo. Avšak nikdy není na škodu zneužít touhu muže po hrdinské roli prince, ačkoliv není nijak nutností. Pozornost však přitahuje jeden hlavní kontrast, který se v ní snoubí. Světlá, téměř alabastrová pleť, stále však zdravě vypadající, pomineme-li bledost typickou pro upíry, bez nedokonalostí jako jsou pihy nebo mateřská znaménka.  A oproti nim? Závoj z tmavých vlasů odstínu havranních křídel, v nichž se dají nalézt odlesky černočerné noci plné tajemství, který sahá až do půli zad a jen málokdy je váže do culíků, copů či drdolů. Vlasy pak pravidelně lemují tvář s ryze ženskými rysy, jimž však nepochybně dominují velké modré oči. Trochu jako průzračně azurové moře setkávající se s krutostí severských krajin, ač také jejich krásou. Občas se v nich objeví jiskřičky pobavení, škádlení, provokace. Té dobré? To těžko, Angelique je schopná bez váhání, s klidem jí vlastním a tichým ‚ups…‘ podkopnout nohy, aniž by se starala o to, jestli ublížila – tiše totiž doufá, že ano. Oči bývají často zvýrazněné černými linkami či kouřovým líčením, které k eleganci a osobitému šarmu jednoduše patří. Ale jinak? Chladné bez náznaku života. Pod drobným nosem, který ladí k jejímu celkového zjevení, se nachází jemně vykrojené plné rty, jen málokdy zvýrazněné rudou či jinou rtěnkou, často však zkroucené do úsměvu. Jakého? Někdy nevinného, jindy zlomyslného a napotřetí zas milého, či svůdného. Angelique dokáže měnit výrazy tváře až s podivně jistým glancem, stačí jedno zamrkání.
Ke vzhledu neodmyslitelně patří elegantní – a též nesmyslně drahý - styl oblékání. Zakládá si na ceně a na nejprestižnějších značkách, jako jsou Gucci, Versace, Channel, DKNY a jiné doplňky než od Cartiera a Tiffanyho v její šperkovnici nenajdete. Je marnivá a nestydí se za to, ba naopak – tento životní styl si může dovolit a ostatní, ať se klidně udáví závistí. Při oblékání se snaží klást důraz na svou postavu, aby všechno vyniklo přesně takovým způsobem, jak vyniknout má. Pouzdrové sukně a košilemi s hlubokým výstřihem, který – ačkoliv co se křivek týče, její míry určitě nesplňují žádané 90-60-90 neboť jsou plnější v oblasti hrudním i co se boků týče – dokáže přitáhnout pozornost nejednoho muže. Stejně tak šaty, neboť kalhoty jsou preferencí mužů. Vždy perfektně upravená, včetně vlasů, líčení nebo manikúry, která se většinou skládá z černých či rudých nehtů nebo klasické francouzské úpravy. Jen ať jsou její nehtíky dokonale zapilované, však kdo má čas ztrácet minuty nad zatrhnutým drápkem. Na nožkách vysoké podpatky, aby si přece jen dopomohla ještě k pár centimetrům navíc. Nikdy nenosí růžovou, která by zvýraznila bledost její pleti. Naopak, v jejím velkém šatníku se nejvíce nachází černá, všemožné tmavší odstíny červené, bílá či modrá, která ladí a upozorňuje na její velké oči, jako by to snad potřebovaly ještě více.

Angelique je upír, což asi samo o sobě dost vypovídá o její povaze. Není milá, není ochotná a už vůbec byste ji nenazvali svatou nebo zlatou. Či stříbrnou a platinovou, pokud mermomocí preferujete jiné slitiny. Ne, naopak, Angelique nevadí pohled na cizí bolest, čtení zmatení v jejich hlavě a také využívání pomocí sugesce, neboť obyčejný civil sotva vydrží vzdorovat jejímu pohledu.
Je velmi, velmi hrdá – tohle bude asi také něco, co získala ze svého postavení, které si vydobyla pomocí šarmu, cílevědomosti a po pravdě i přes postel. Nikdy neklopí oči a uznat svoji chybu? To by musela nastat sama apokalypsa, protože to se nestane. Angelique má vždycky pravdu a přes to nejede vlak, autobus či jakýkoliv jiný způsob dopravy, jakékoliv hádky jsou zbytečné a naprosto bezpředmětné, protože ona je bude povýšeně ignorovat a z vašich argumentů si nic dělat nebude. Naopak každý pokus o vzdorování vám dá pěkně sežrat. Sebevědomí jí tedy rozhodně nechybí a spolu s tím jde také cílevědomost. Ambiciózní, tvrdohlavá, to jsou další dvě slova, co ji dokonale vystihují. Za tím, co chce, si dokáže jít, ať to stojí, co to stojí a pokud se jí to ani tehdy nedostává, přichází na řadu drzost v podobě jízlivosti a třebas i lehce zmatené vyhrožování, ačkoliv většinu věcí nemůže - respektive nechce splnit. Už jenom pro fakt, že by si tak musela vyšetřit již tak drahocený čas a setrvat ve společnosti naprosto mizerně uvažujícího jedince, který nepochopí, že má udělat, jak ona řekne.  Drzost se objevuje také v těch chvílích, kdy má strach. Jinou obranu nemá  a ani nezná – u nadpřirozených bytostí. Lidem jednoduše vsugeruje myšlenku, aby ji nechali na pokoji a oni tak udělají.  Ale u jiných bytostí tomu tak není a vzhledem k tomu, že Angelique si ráda hraje s ohněm, dokáže se občas dostat do pořádného průšvihu - tedy spálit. Nejen však ručku svou, častokrát se jedná právě o ruku toho, kdo měl v úmyslu ji pěkně zráchat. Ve kterém jí její drzost rozhodně nepomůže, protože nikdo nemá rád odsekávání a jízlivost, nicméně Angelique se asi nestará o to, kdo má co rád a vesele si jede svou, až je s překvapením, že ji to dosud nestálo jazyk nebo postavení v hierarchii upířího klanu. Nebo rovnou celou hlavu.

Upřímnost je obecně považována za vlastnost vcelku hezkou a oblíbenou, nikoliv však v podání zmíněné upírky. Těžko říct, jestli ji lze nazvat kladem či záporem její povahy, ale… dost možná spíš to druhé. Protože to dobré si obvykle nechává pro sebe a málokdy se tedy stává, že by někomu pochválila účes a šaty a pokud, buďte si jistí, že opodál stojí s nůžkama a čeká na vhodnou příležitost něco pokazit. Za to těch špatných poznámek? Těch má habaděj, počínaje tím, že boty ke kabelce se ani náhodou nehodí a konče nadávkami do bezpáteřních kreténů. Tedy, ne kreténů – taková slova přece dáma neříká.

Mnoho si k tělu nepřipouští a lásku už vůbec ne. Asi by z ní měla v hlavě pořádný zmatek, protože se jí dařilo něčemu podobnému zdárně vyhýbat. Snaží mít ke všem zdravý odstup a udržovat si své soukromí v podobě vztahů na jednu noc, ve které vždy figuruje na první pohled zpráchnivělý, nevyužívaný hotel s příznačným názvem Dumort. Že oběť pravděpodobně neodejde po svých, ba co víc - neodejde vůbec? Detail. Naprosto postradatelný a přehlédnutelný, minimálně v jejích očích ano. Je pravdou, že v hlavě má jednoho, vlastně rovnou tři muže, kolem nichž se točí její svět - Zachea, vůdce všech upírů v NY, kterému podléhá i Angelique samotná; Juriana, jeho k čarodějově nelibosti oslovuje jako Juráška; a Balthasara, upíra, který je natolik empatický vůči ostatním, že ji to nutí držet si ho po svém boku. Neříká se snad správně, že přátele si máš držet blízko ale nepřátele ještě blíž?

I ona má však jistou citlivou, lidskou stránku. Jedna z nich je strach. Z čeho? Ze tmy? Ze stínů? To tak. Vadí ji moderní technologie, které ovládly svět. Počítače, věčné pípání narušující klidné soustředění, signály, cokoliv, co má společného s jednadvacátým stoletím. Nemá ráda noční město bez možnosti dopravit se domů za otravného větru nebo drzého deště, co se jí snaží poničit účes, takže se pokaždé snaží zavolat taxík nebo přesvědčit někoho, aby ji doprovodil. Ačkoliv je sice hrdá a svou čest si obhájí snadno sama, fyzicky je to horší. Dokáže zarýt podpatek do nohy takovou silou, aby to na chvíli ochromilo… kohokoliv, kdo se jí jen dotkne, když nechce, stejně tak facky rozdává účinné a hezké, ale něco víc? Ne, to nechce, neboť dáma má svou jistou úroveň, avšak dokázala by užít hrubou sílu, zvláště na příslušníky té otravné vlčí společnosti, co se potlouká v jejím městečku. Ano, v jejím. Tedy... jejich. A to nemluví o těch neotesaných Lovcích stínů, kteří si myslí, že jsou pány, protože vlastní jakési svítící tyčky. Hloupost.
Stejně tak je také typickým odpůrcem výtahů, takže i přes její zálibu ve vysokých podpatcích se nesníží k zavření do té pojízdné krabice plné smrti a namačkaných těl. To samé platí i o veřejné dopravě, pryč s tím. A z nějakého důvodu jí také děsí opice. A kobylky. Sarančata. Jsou prostě… divná. Má také slabost pro orchideje, kterých má několik ve svém prezidentském apartmá starého hotelu.

Je příkladnou femme fatale, nezkrotnou a nezávislou ve svých krocích, ačkoliv se poslední dobou radí se svým oblíbeným upírem, Balthasarem. Přesto její postavení není vůbec jisté, stále je dosti mladá, upírkou je sotva něco málo přes třicet let.

příběh
Rok 1981. Pro někoho rok významným, neboť raketoplán Columbia byl vypuštěn ke svému prvnímu letu. Nebo ten neúspěšný atentát na papeže. Či snad svatba prince Charlese a princezny Diany, kterou sledovalo na miliony lidí? Nic z toho nebylo tak významným zlomovým obdobím pro tehdy šestadvacetiletou nadějnou vycházející hereckou hvězdu, co by jistě dobyla prkna Brodwaye. Čerstvá novomanželka a matka jeden a půl roční holčičky Juliette si mohla odškrtnout kolonku s nápisem Šťastný život, obrátit list a začít novou kapitolu toho, co následuje po kvalitním konci - smrt. Lola, jak se dříve jmenovala, byla okouzlující, působivá Francouzka vdaná za celkem obyčejného, průměrného obchodníka. Do toho roku snila o dokonalém životě, herecké kariéře, dalších dětech a spokojeném stáří. Nic z toho se už naplnit nemělo.

Jedna deštivá noc, jeden konkurz, z něhož se vracela pozdě v noci domů. Klapot podpatků doprovázel každý krok, límec kabátu vyhrnutý tak, aby si otravné těžké dešťové kapky nenašly cestu k jejím šatům vybraných s pečlivou dávkou jistoty. Zazářila. Těšila se, až doma oslaví svůj nadějný vzestup, ale k prahu bytu už nedorazila. Obdivovatel si našel cestičku, vyčíhal si chvíli, kdy si Lola vybrala jednu z uliček jako zkratku, i když jí manžel varoval, že se má držet hlavních cest a nechodit do míst, která nezná. Jen chtěla domů. Jenom toužila být doma co nejdříve, v teple, v suchu, v náručí své rodiny.

Probudila se dušená tíhou zeminy, která doléhala na její hrudník. Panika bojovala s touhou nadechnout se, žít a tahle síla převládala nad strachem. Trvalo to, ale nakonec se vysvobodila, ocitla se na vzduchu, aby poznala, že ho nepotřebuje. Že kyslík nelaská její plíce, které se nadarmo rozpínaly pod hlasitými nádechy. A uviděla jeho - chlapce, sotva mohl být dospělý. Vzpomněla si - temná ulička, on stojící uprostřed, podávaje jí bílou růži, co se brzy zbarvila její krví. Nechápala. Odmítala pochopit. Jeho vysvětlení? Jednoduché. Uchovat krásu téhle mladé Francouzky napořád, aby neztratila nic na svém půvabu.

Zlobila se. Tehdy ano. Křičela na něj, osočovala se, dokud nepochopila, že nemá moc - zatím. Nedokázala se vypořádat se svou "nemocí", jak tomu ráda říkala, s faktem, že už nikdy neuvidí svou dceru a manžela, nikdy se jim neskryje v náručí. Několikrát je špehovala, několikrát se snažila dát jim znamení, ale pokaždé zbyly jen slzy a bolest, kterou nakonec zadupala do hlubin. Zabila ji a pohřbila. Chtěla odplatu, ale došlo jí, že přes pláč, ryze ženskou slabost, nic neprojde. Sám Zacheus tehdy poukázal na její krásu a Lola? Využila toho. Zahodila své staré jméno a začala se představovat jako Angelique. Smyslná, toužebná, obdivovaná - jen několik přívlastků, které jí náležely všechny do jednoho. Manipulovala s muži, ať už lidskými či upíry, prosazovala si svou a po pár letech, které se přehouply v dekády? Stala se díky svému umu hlavou upírského klanu sídlícího v hotelu Dumort.

Stále v ní tepe touha po pomstě. Převzít Zacheovo místo, vzít mu to, co je tomu chlapci nejdražší a proměnit to v prah, stejně jako se proměnil její manžel. Využívá svých konexí s ostatními Podsvěťany, hlavně čaroději, aby si udržela svou pozici, kterou může kdykoliv ztratit. Ale je, koneckonců, žena a ta stojí za každým úspěšným mužem. Nebo ne?

galerie
fc: Megan Fox